Napadlo mě, že bych mohl udělat anketu na téma „Jak stát pomáhá sociálně slabým“. Vzal jsem kameru a vyrazil před „Pracák“. Myslel jsem si, že vše půjde jako po drátkách, protože nezaměstnaným slečnám a ženám se přece prachy hodí. To byl velký omyl. Stál jsem tam od rána, v té zimě, jako pitomec a žádná se mnou nechtěla udělat ani rozhovor. Moje sebevědomí pomalu klesalo někam do sklepení a já ztrácel i tu poslední naději. Až pozdě odpoledne se na mě štěstí usmálo, protože z Úřadu práce vyšla velmi sympatická padesátiletá paní, která byla ochotná alespoň pokecat, za pětikilo. Protože byla fakt zima, pozval jsem jí dokončit rozhovor do nedaleké kavárny. Nechtělo se mi dlouho chodit kolem horké kaše a tak jsem na ní rovnou vybalil, jestli by si se mnou za šest tisíc nezapíchala. K mému velkému překvapení souhlasila, protože nutně potřebovala peníze pro svého syna. Jenže se objevil nečekaný problém a to, kam půjdeme náš oboustranně výhodný „obchod“ zrealizovat. Nakonec jsme skončili v blízkém office centru, kde jsem jí začal šukat na chodbě. Byl to však pořádný adrenalin, protože tam pořád někdo chodil. Držet kameru, hlídat jestli někdo nejde a ještě při tom šoustat, tak to byl neskutečný masakr. Nebylo to jednoduché, ale nakonec se vše povedlo natočit. Věřím, že se vám to bude líbit.